Květen 2016

Jen jednou se usmát & sex nebude!

18. května 2016 v 19:20 | Vlasti |  PŘEMĚNA
Možná znáte ten pocit, když jdete na výlet a nevěnujete plnou pozornost tomu kam jdete, třeba přemýšlíte, telefonujete nebo si jen s někým povídáte.
A pak se rozhlídnete a zjistíte, že jste najednou mnohem dál než jsem vůbec čekali.

Tohle se právě stalo mě. Už dva roky na sobě tvrdě pracuji, nedívám se doleva ani doprava a jdu za svým cílem. Jenže teď se stalo něco co mě donutilo se ohlédnout a já úplně nevěřící zjistila kam jsem to vůbec došla.

Hej lidi já tady bulím nad tím že mám malé prsa nebo, že si ještě nějaký pátek počkám na srs či nad jinou koninou. A přitom dávno nemám proč brečet. Když si čtu vaše mailíky o vašich osudech a snech a trápeních, tak zjišťuji že vedle vašich trápení nemám na žádný splín ani nejmenší nárok!

Kde jsou ty temné depky z toho hnusného maskulaturního mužského těla? Kam zmizel ten strach, že ze mě bude jen atrapa ženy? Že to na mě půjde poznat z kilometru?
Řeknu Vám to velmi přesně: Je to pryč :-) !!!!!

Za tohle zastavení a ohlédnutí musím poděkovat Eli ze Slovenska. Je teď zhruba tam kde já byla přesně před rokem. Plná obav, nešťastná, rozervaná ale bojující! No a já se díky ní ohlídla, přečetla s čím jsem bojovala před rokem, rokem a půl a s úžasem zjistila, že jsem si téměř splnila sen! Jak jsem nepodobná té loňské Vlastě, jen nevěřícně zírám co se to se mnou stalo!

Ale dost už, nechci spadnout do kategorie vlastní sebepropagace a vzdycháním nad tím jaké jsem si zase koupila senzační šatičkly či boty.
Já se tradičně zamyslím nad smyslem svého blogu. Jak jsem již psala není už o naivním vypisování svých snů a zabíjení depresí.
Jen chci ukázat ostatním že to jde a i já byla na stejné startovní čáře jako Vy, jen bylo potřeba najít v sobě trochu odhodlání a síly na odstartování.

Teď si říkám: že pokud tento blog pomůže jen jednomu človíčku budu spokojená a budu vědět že má stále smysl jej psát.

Pokud dovolíte (tedy doufám že ano)
trošičku odbočím od toho co jsem dneska chtěla psát. Tedy o tom jak se změnila Vlasta uvnitř sama sebe.
Dostala jsem moc krásný obrázek, který kreslil téměř desetiletý Davča ve škole ke dni matek. Některé dítě má jen maminku, jiné tatínka, prostě nežijeme v dokonalém světě ve kterém mají děti šťastné a úplné rodiny!
Nutno přiznat, že jsem z něho byla úplně paf. Nevím jestli to vidí každý, ale já tam vidím dvě zásadní věci: Davča má rád obě své maminky, ale co tam na mě dýchá ještě intenzivněji je to, že se mají rády i mezi sebou. V té rodině je i přes všechny problémy, které přeměna přináší láska a na to jsou děti citlivé.
Samozřejmě nebudeme si malovat vše na růžovo. Ne vždy spolu partneři během přeměny zůstanou, taková optimistka nejsem :-) Jen je tohle důkaz dvou věcí: za prvé že láska hory přenáší a druhý že dospělí mají s přeměnou mnohem větší problém než děti. Jsou přímější, bez předsudků. Prostě berou co vidí!
Přerod na tetu u mých synovců byl vlastně jednoduchý Ahoj Teto! řekl mi bez zaváhání pětiletý Honzík když jsem k nim přijela na vánoce. A mladší dvouletý to měl ještě jednodušší, pro měj jsem vždy byla teta. I když se tehdá sestra čertila a snažila se ho opravovat že tohle je strýček.

Hodně jsem uvažovala o velmi kontroverzním dodatku, který mi hlodá hlavou a měla jsem si ho nechat pro sebe. Jenže nenechám. Ty dvě maminky mi přijdou mnohem více v pohodě a Davča si v dnešní mnohem otevřenější době užije mnohem méně pokud vůbec od svých vrstevníků než opačný případ který znám. Kdy maminka a tatínek zůstali spolu jenže doma tatínkovi říkají Dášo a venku tati.
Jenže co řeknou jejich vrstevníci, když je doprovází tatí, který je už delší dobu na HRT má ženské unisex oblečení a postavou už jako žena vypadá. K tomu dámské náušnice, náramek, ale taky i vysoké mužské čelo a mužský hlas? Ten výsledný dojem komentovat nebudu. A už ani to co si děti vyslechnou nejen od vrstevníků ale i od dospělých na maminkotatínkovu adresu? Tady bych pohodu mezi rodiči nehledala, spíše strach depresi a neschopnost se rozhodnout čím vlastně budu. A jakákoliv debata je marná, že prý nemůže kvůli dětem! Vážně???? V tomto případě je určitě pro děti lepší ta první alternativa dvou vyrovnaných pohodových maminek.
Pokud by ve hře nebyli děti dá se říct že každý svého štěstí strůjce, pokud někomu tohle vyhovuje tak ať si je třeba mimozemšťanem.
To co jsem teď napsala je můj nekvalifikovaný názor a nemusíte s ním souhlasit. Nebo se s ním dá polemizovat. Škoda jen že sem nenapíše jeden človíček, který vím že tohle čte a o problematiku psychiky dětí se zajímá.
Ale raději dost už! jen dodám, že ty první dvě maminky se usmívají, a ty druhé dvě jsem nikdy smát neviděla!

Ať jednou píšu o něčem zajímavém!
Změna sexuální orientace!
Myslím že na žádném z blogů tohle nikdo přesněji nepopsal.
Někteří sexuologové tvrdí, že je orientace neměnná, jíní napíší že se změní u 60-70 procent lidí na HRT.
Kde je tedy pravda?
Když to vezmu na svém příkladu tak se dá říct: mají pravdu oba!
Ona se změnila a vlastně nezměnila je to tedy jako v pohádce o princezně koloběžce.
V minulém životě jsem si to prostě nechtěla připustit, naprogramovala jsem se abych byla normální! Žádná transexualita, žádní muži! Jsem na holky, říkala jsem si. Holky se mi vždy líbily a já s nima chtěla něco mít. Jenže na druhou stranu jsem s nima sexuálně mít nic nemohla i když jsem chtěla. Tam to dole nefungovalo a já vlastně ani nevěděla co s nima měla dělat.
Utěšovala jsem se tím, že až budu mít jednou hezkou a milou přítelkyni, že to fungovat bude.
Jenže hopla ani když se ty hezké našly byla to stále stejná písnička a já si musela pomalu přiznat co vlastně jsem.
Dobrá jsem transexuální no co tak budu lesbička, říkala jsem si ze začátku. A to mi potvrzovala i Mudr Entnerová. Prý mě ten sex nepřitahoval a nebavil protože jsem chtěla sex jako žena s ženou.

Já si těma holkama až tak jistá nebyla, jenže na druhou stranu jsem si nedovedla představit, že zalezu pod deku s mužským a taky nechtěje si přidávat další problém a depku do přeměny.

Ono to nepřišlo najednou. Přijde mi že se mi ty ženské líbí více než dříve, jenže jinak, jako žena ženě, ne jako sexuální objekt. Možná jsem to nepopsala úplně přesně, ale jinak to neumím.
S těmi chlapi je to trochu těžší. Začalo to asi ve třetím měsíci kdy jsem si začala podvědomě prohlížet pánské pozadí. Myslím že ve čtvrtém měsící i přišla nějaká ta první líbačka, bylo to fajn úplně jiný náboj než s holkou, ale pořád jsem si nedokázala představit sex s mužem.
Přichází to pomalu asi od sedmého měsíce když jsem viděla dvojici, prohlížela jsem si nejdříve kluka a pak holku a už spíše jen co má na sobě. Později už jsem si začala všímat mužských rozkroků.

Tak a teď v přelomu devátého a desáteho měsíce se to prostě zlomilo!
Já potkala kluka kterého znám spoustu let. Dříve jsem se s ním chtěla kamarádit, ale nevěděla jak na to. Prohodili jsme vždy pár slov respektovali jsme se ale nic víc.
A já teď zjistila, že jsem z něho vlastně úplně paf a vždy ho milovala! Taky je pravda že jsem od dětství vždy měla jen jednoho kamaráda (krom spousty kamarádek) A s ním jsem byla nebo snažila se být skoro pořád a dělala pro něj první poslední.
Bum ho! Žárovka nad mou hlavou svítí! Nevím jestli už jste pochytili mé myšlenky. On to nebyl kamarád já měla vždy partnery bez sexu :-)))))))))))))))))))))))))))))))))

Dobrá ten blonďatý známý: Jela jsem ze závodů domů a měla ho několik dnů plnou hlavu.
A pak minulý pátek jsme šli s kamarádkou na víno a cestou domů v autobuse jsem úplně slintala nad reklamou od vodafonu, kdy se otec od rodiny změní z trapáka na kytaristu.
Nevím zda to bylo tím vínem nebo celkovým napětím a změnám, které k přeměně a zrychlené pubertě patří. Mě se o něm zdálo! A kdyby jen zdálo já ho měla v posteli! A bez kytary! Nezapípat mi zpráva od jedné nejmenované blogerky tak už i vím jaké to je.
Napíšu to tedy na plnou hubu jak se u nás říká. Tu noc se to ve mě zlomilo! A já taky byla celý den nadržená!!!!
Já chci chlapa řvalo mé tělo a mé podvědomí! Bože doufám že to poleví, a já nebudu nadržená dalších x měsíců než dojde k srs a než se to zahojí. Pak bych z ulice stáhla prvního špinavce :-)

Vlasti klid!!!!!
Druhý den jsem měla akcičku na které jsem vystupovala jako djka.
Já si jednu věc už delší dobu uvědomovala: Musím se přestat bát lidí a čekat od nich nejhorší.
Vlasti otevři své srdce a usmívej se vždyť to dokážeš! Svět je přeci krásný! Teď pro tebe jako ženu více než dvojnásob!!!!!!!!! Hej vždyť ti ty retro šaty sluší! Už jen ten pískot a aplaus když jsi vlezla za mix! Čekali opilehé stodacetikilového DJ´

Hej a stalo se to!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Po Vlastě jel mužský, a žádný opilec, žádný pivní mozol, žadný zoufalec! Takového fešáka už asi v životě nepotkám. Už jen to jistření když mě nenápadně pohladil po vlasech!
A on si mě druhý den našel na facebooku!
Bože tohle ne, teď ještě ne! To je za trest, potkat někoho kdo chce mě já chci jeho a já nemůžu a ještě dlouho moct nebudu.

Na jednu stranu chci ať to vyšumí a k ničemu nedojde abych neublížila jemu ani sobě.
Na druhou stranu to ukončit nechci, aspoň aby došlo na nějakou líbačku a objímačku.

Nevím jak to dnes uzavřít, možná tím co mi poradila kamarádka: že můžu všechno co budu chtít a on může vše co mu já dovolím.

Jenže já bych mu dovolila úplně všechno, ale nemůžu!

PS:
Možná, že mě přeci jenom napadlo jak to uzavřít.
Jsem daleko a už v hlavě nemám jen čistě přeměnu a vzdálený cíl. A nic jiného než ten cíl mě nezajímá.
Možná je čas na opravdový život. Začít si řešit budoucí život, plnohodnotné zaměstnání. Možná další vzdělávání.
Vylepšit angličtinu, udělat si vhodnější vysokou školu.
Ano vím, že to jde! Člověk dosáhne toho co si vysní, když je k tomu dostatečně odhodlaný! Tohle mě přeměna naučila krom spousty jiných věcí!

Motol, Vřeský a čekání

9. května 2016 v 15:46 | Vlasti |  PŘEMĚNA
Čekaní, čekání, čekání a zase jen čekání.
Mám pocit že vlastně o ničem jiném ta přeměna není.
Dnes jsem byla na kontrole u primáře Vřeského a měli jsme i malou konzultaci ohledně operace.
A já místo toho, abych byla nadšená z dalšího krůčku, a z toho jak se mi objevují nové obzory, tak jsem spíše spadla do deprese z toho, že zase budu jen čekat.

Jsem už strašně dlouho trpělivá, snažím se nedělat chyby, vše urychlovat. Pracovat na sobě: na hlasu, na postavě, na těle, na ničení vousů, nepolevovat. Jenže tohle vše je běh na strašně dlouhou trať. Do toho už tři měsíce bojuji s nemocí která sama o sobě je nepříjemná a k tomu ještě přeměna. Vše je pro mě strašně vyčerpávající.
Já vím, zvládli to ostatní zvládnu to i já. Jenomže mě dnes pohár trpělivosti přetekl.
Dva roky v kuse, bez odpočinku bojuji. Za tu dobu jsem zhubla přes třicet kilo, téměř se zbavila vousů. Přetransformovala hlas i sama sebe. Naučila se spoustu nových věcí, poznala nový svět. Ušla jsem velký kus cesty, ale cíl stále není na dosah.
Z toho všeho začínám být unavená a potřebuji oddechnout. Jenže to nejde! Bitvu jsem stále nevyhrála a stále je co zlepšovat.

Původně jsem si jen chtěla zanadávat na to jak to ty termíny vše prodlužují a popsat svou duševní cestu. Pokusit se osvítit to jak se změnilo mé já, mé duševní pochody nálady potřeby a kdoví co ještě.

Než tedy začnu brečet nad tím co mě nejvíce zlomilo dám jsem pár hodnotných informací, které by se Vám mohli hodit.
Ohledně operace samé jsem nedozvěděla nic převratného co by, už nenapsala Ashley z hranolek. Proto sem ještě jednou dávám odkaz na její článek.
Spíše jen doplním pár info. První co jsem řešila byla hloubka, protože mám velmi málo materiálu z kterého by šla neovagína vytvořit. Nad touto otázkou doktor jen mávnul rukou, že to vůbec nevadí, že co teď dělali tak je hloubka více než dostatečná.
Jistě, vím teď bych se měla rozepsat o jeho technice a kolik cm atd. Jenže tohle jde mimo mě, tohle neřeším stejně by mohl mávat odbornými výrazy a z toho nic nepochytila. Znám Vřeského jako perfekcionistu a když řekne že je více než dostatečná tak více neřeším. Navíc tímhle dotazem jsem ho vůbec nezaskočila a byl si tím opravdu jistý.

Vše důležité napsala Ashley za což jí ještě jednou dík.
Já doplňuji to, že čekací doba na operaci je teď aktuálně dva až tři měsíce. Pokud by někdo chtěl čekací dobu zkrátit tak prý v létě přesněji v srpnu je zatím celkem volno a nečeká se.
Možná to píšu zbytečně, ale dám sem i postup jak se dostat k SRS u Mudr Vřeského.
Pokud pospícháte a nechcete promeškat ani den navíc, tak je potřeba se k němu objednat cca měsíc před komisí. Objednací doba je u měj cca měsíc a půl, až dva, takže to hezky vyjde, že k němu jdete s čerstvou kopií rozhodnutí komise v ruce.
Bez rozhodnutí tam nemá cenu chodit, je potřeba, aby se mohla začít vyřizovat agenda kolem SRS.
Doufám že mě omluvíte, ale kontak na primáře sem veřejně nedám i když mám jeho povolení.
Samozřejmě na požádání Vám jej zašlu, stačí se ozvat přes kontaktní formulář.
Dám jej ještě k k dispozici Mudr Entnerové a Terce.


Co mě tedy tak moc dostalo?
Večer před konzultací jsem se dívala na primu na Nemocnici Motol. Přesněji to byl díl ve kterém se prováděla změna pohlaví u osnáctileté slečny Nikol.
Bože ten krásně něžný a vysoký hlásek, to absolutně dívčí tělo. Prostě holka bez jakýchkoliv pochybností. Samozřejmě že měla rozmazaný obličej, ale ze všech záběrů bylo vidět jak je krásná!
Ach jo, takhle to vypadá, když se začne s HRT včas.
Nikol začala brát hormony v šestnácti letech. Když jsem se trohle dozvěděla, dolehl na mě celý dosavadní život a zavzpomínala jsem na svůj boj s rodiči během puberty.
Přiznám se bez mučení strašně jsem jí zaviděla. To že jí rodiče vzali k sexuologovi a začalo se to řešit.
Otec byl vždy "geniální" místo toho mě strčil ve čtrnácti na vojenský internát! Asi těžko popisovat jak mi tam bylo a jak jsem byla znusená. napíšu jen prosté FUJ!
Vše jsem tehdy bojkotovala a sabotovala až mě poslali domů. Pak byl sice ještě pokus dostat mě na hornické učiliště s internátem, ale to už se sekla i matinka a to je jiný příběh.
Dodnes nevím jak moc to vše bylo z otcovy hlavy a jak moc do toho zasáhla školní výchovná poradkyně.
Jenže neměla bych svádět těch promarněných dvacet let jen na ostatní. Bohužel později už nebyla na tohle odvaha a já místo toho abych to řešila tak jsem se pokusila to v sobě udusit!
Otec mě od mala neustalé poučoval jak je ze mě zklamaný, jak na mě nemůže být hrdý jako jiní otcové na své syny. Teď to teprve chápu a i to jak jsem se mu celý život snažila něco dokazovat. Ať už ve sportu nebo výběrem vysoké školy.

Dost už vzpomínání a zpátky k Niky:
Co mě dostalo úplně nejvíc byl konec ve kterém se zmínila, že už má dva roky přítele.
To byla ta poslední kapka a já vypnula televizi, vlezla do vany a regulérně tam brečela.

Druhý den jsem k Vřeskému šla pěkně nalomená, ubrečená a nevyrovnaná.
A když mi potom vysvětlil časovou posloupnost a já spočítala, že i když to ošulím jak to půjde, objednám se už v srpnu před komisí, abych tam k němu šla s úplně čerstvým papírem. Tak se mi může stát že v horším případě srs až v lednu či únoru 2017,
Neeeeeeeeeeee to néééééé
Taky už bych ráda začala žít jako člověk.
Mít nějaký vztah nějakou lásku. Je to vše k vzteku, chápů že kdyby mi bylo dvacet tak nemám kam spěchat. Jenže mě se blíží čtyčicítka (i když teď na ní vůbec nevypadám :-)) a zatím jsem nic z toho neužila, nic prostě nic jen jsem dvacet let tak nějak přežívala od ničeho k ničemu, bez sexu, lásek, vztahů.
A dokud nebudu mít srs je jakýkoliv vztah jen sci-fi, pro některá lidi jsem prostě uchyl a podčlověk od kterého rychle ruce pryč. Aby ani on nebyli za úchyla.

Tohle jsem napsala více než před týdnem a nechala jako obvykle uležet, bych to s odstupem času buď vymazala, přepsala
či zveřejnila.
Za ten týden se stalo zase pár věcí a já se trochu uklidnila a posunula dál.
Abych zachytila své nálady nechávám tedy bez úpravy.

Během toho týdne jsem absolvovala dost drsné urologické vyšetření a konečně se zjistilo kde je u mě zakopán pes, proč mi to nečůrá a proč mám neustále příšerné záněty močáku.
Tak tedy fajn, na přelomu června a července jdu na operaci. Vlastně to bude taková malá příprava na srs a urolog to už konzultoval s primářem Vřeským co odoperovat a co nechat na něm :-)

Musím poděkovat za fajn přístup Mudr Hrubému, který to za mě obtelefonoval a už dopředu zařídil nadstandart, aby mě snad nějaká dobrá snaživá duše nešoupnula do pokoje k mužským. To bych asi těžko rozdýchávala.

I když při druhé navštěvě jsem se musela poštěkat se sestrou. Klasika, objednací termíny. A neustále narvaná ordinace.
Ony mi ty záněty močáků přešly do tak obludných rozměrů, že mě to bez antibiotik téměř ohrožovalo na životě. A to bez legrace. Proto obvoďačka zavolala svému kamarádovi ze studií Mudr Hrubému a vše mu vysvětlila. No jo, ale klasika objednací doba skoro měsíc. Tak mi na ten měsím napsala antibiotika, aby se to do té doby udrželo nějak na uzdě.
K doktorovi jsem se dostala na apríla, což jsem si říkala mohl být celkem dobrý apríl nevědět to dopředu. No trochu to apríl byl když jsem si sundala kalhotky. Sám z toho jak viděl mě a mé jméno si byl jistý že jsem po srs.
Tehdá udělal vyšetření zda to není prostata. Řekl sestře ať mě objedná na příště, kdy se podívá dovnitř.
Sestra mi dala termín za 22 dní a k tomu spostu papírů na vyplnění a mikční kartu.
Vše ale proběhlo ve velkém zmatku, protože u sestry už seděl další pacient a i já z toho byla značně nervozní že si nevšimla že ten termín co mi dává je tak daleko.
Nutno říct že se mi to zase pěkně rozjelo a na druhou schůzku jsem přišla úplně zoufalá. Bouchli ale ve mě saze, když jsem zjistila že jediné co se bude dít je odběr krve a vyšetření žádné nebude!
Zeptala jsem se jestli jí není trapné, že za skoro dva měsice se nejsou schopni dobrat k výsledku který měla obvoďačka za tři dny! A objednací doba na odběr krve 22 dní???????????????? Kde to jsme?
A tak jsem jí uplně odznovu musela vysvětlit celou situaci. Pak mi dala první možný termín na to potřebné vyšetření.
Uf, ale je to za mnou, vlastně platilo to samé jako u přeměny. Hlídat si objednací termíny a nespokojit se s nimi.

Vlastně i Vřeský se vyjádřil když viděl jak mě dostal s tím termínem srs že by se když bude nejhůř mohl přidat jeden operační den navíc. tak to snad tak zlé čekání nebude.

Ono všechno na světě má svůj čas, a u srs to platí asi dvojnásob. Na tohle člověk musí dozrát psychicky i fyzicky.
Pokusím se to vysvětlit: člověka duševně nemění jen hormonální léčba i ten život v ženské roli dělá strašně moc. Teď se mi stalo, když jsem byla u ségry která má dva malé sviště a přijela tam naše společná kamarádka která má dokonce tři.
A mě když jsem viděla ten mumraj proběhlo hlavou, že určitě více jak jedno dítě nezvládnu.
Vlasti stop! Hej kde to jsi? Sundej si kalhotky a podívej se co tam vidíš, fuj že? Ty děti mít nebudeš!
Takových různých záblesků a zkratů jsem měla samozřejmě mnohem více. Sama vnímám jak se mi mění názory a myšlenkové pochody. Ale o tom zase někdy jindy.
Jen dodám že vše má mít svůj čas ale taky se nemá nic protahovat! Prostě rok v žensklé roli je asi tak zhruba akorát.
Já teď mám zhruba deset měsíců a osm úplně naplno. A vnímám se teď prostě jako ženská. Samozřejmě takové vypjaté situace jako je vyšetření u urologa mi na náladě nepřidávají a je to více než náročné.
Tohle zvládám jen s velkým nadechnutím nedíváním se dolů a s myšlenkou, že jinak to nejde a brzy to tam nebude!

Dobrá tedy, rok je asi tak akorát, jen kdyby se to pak dál neprotahovalo: termíny komise, termíny konzultací a termíny operací, termín termínů pak to zase v součtu skáče třeba o roky! takové zbytečné čekání taky nikomu nesvědčí :-( A to nezmiňuji to že si člověk tím vším projde leží v Motole a v okamžiku kdy má jet na sál mu někdo řekne no máme akutní případ nedá se nic dělat přijďte za půl roku...........................
Tohle neumím ani okomentovat. A nevím jak bych se s tímto vyrovnala.Tedy doufám že v ostravě se mi tohle nestane a vše proběhne hladce a to čekání už nějak přežiju.
Chtěla jsem napsat, že po srs hurá do nového života, jenže je to blbost! Vlastně hurá už teď! Venku je skoro léto, a já tu sedím jak pecka a datluji, místo abych si vzala letní šatičky sandálky a vyrazila si ho užít!
Jen co se rozmyslím zda modré či červené Hurá do světa a blog i chyby co jsem nasekala v tomto článku mi budou ukradené!
Ps: jen dodám, že se sestřiško u urologa jsme nakonec hezky pokecaly a dala mi kontakt na prý senzační kadeřnici!