Únor 2017

Jedu domů, den desátý a jedenáctý

22. února 2017 v 19:02 | Vlasti
Nemocniční postel jsem vyměnila za tu domácí.
A teď mě plně pohlcuje rekonvalescence a péče o nový orgán.
Určitě napíší ještě o tom co jsem opravdu v nemocnici potřebovala a k tomu pár postřehů.
Ale teď se ještě ve zkratce vrátím k posledním dvou dnům v nemocnici.
V neděli dopoledne měla jít ven fantom a cevka.
Z toho druhého jsem radost neměla. Strašně jsem se bála jestli se rozčůrám. S tím že mi to necura bojují od mala a poslední roky se z toho už stalo peklo. Není nic horšího než nemoct se vyčurat když se mi strašně chce a pak člověk podřizuje celý život tomuto problému.
Po loňské operaci a následné medikaci jsem to skoro dostala o stavu normálu.
Takže možnost že mi to zase nebude čůrat byl velký strašák.
Návrat noční můry.

Když jsme se o tom o den dříve bavili s MUDr Vřeským, tak jsem mu říkala, že jestli má pochybnosti tak ať klidně cevku nechá, mě nevadí a počkám až se to více zahojí.

Vím že s uretrou měl při druhé operaci problémy.
A po operaci je vše napuchle i uretra, proto je rozčůrání vždy problém.
Tak jsem si chtěla ušetřit trápení.

Na druhou stranu jsem počítala s tím že ji vytáhne.
Proto jsem v neděli ráno pila jak nemocný osel. Chtěla jsem jít čůrat co.nejdrive po vytažení cevky.
A mít to za sebou.
Lup a cevka byla venku a začalo se řešit zítřejší propuštění a následná péče.
Naštěstí mi sestra nabídla odvoz sanitkou. Nechápu jak můžou holky z Motola jezdit domů metrem. Já bych dojela zase zpátky do nemocnice.

Doktor odešel a přišla sestra a začala řeším to mé inzeráty rozčůrání a mě z jejich slov došlo, že to bude opravdu problém.
Zase na druhou stranu jsem si říkala, že s tím mám letité zkušenosti a vím co dělat aby to šlo.

Mezitím co jsem do sebe lila jeden čaj za druhým, přivezli mi na pokoj slečnu se slepakem.
Bylo mi jí líto, užila si své, ale taky jsem z ní byla rozhozena. Buď brečela že ji to bolí nebo, když nebolelo pořád vstávala a někam se courala. Aby ji to zase bolelo a neříkala v bolestech.
No po třech hodinách od vytažení již byl tlak na močák už nesnesitelný a já si byla jistá že se dílo podaří.
Dobelhala jsem se na záchod celá natěšená a nic. Prostě najednou je to všechno jiné, vše napuchle necitlivé a necurajici ani násilím.
To bylo poprvé co jsem se v nemocnici regulerně rozberečela. Prostě ne a ne a ne ať jsem dělala cokoliv.
S brekem jsem šla do pokoje a cestou hlásila sestře že je průšvih že déle to už nevydržím a že to nejde a co jako budeme dělat?
To už zkoušíte teď? To vám nepůjde to je brzo. Nejdříve večer!

V pokoji jsem uvažovala co dál, jestli už nic nepit ať nemám šílené muka z ještě plnějšího močáku. Když mi evidentně nikdo cevkou nepomůže, nebo do sebe lit čaj dál a dej se vůle boží.
Psychicky jsem z toho všeho byla dost na dně. Dokonce tak že jsem napsala mamce, ať dnes nechodí že je tu holčina se slepakem ať ji nerušíme. Vždy jsme si při jejích návštěvách pouštěli biatlon a odborně jej komentovaly což bylo i dnes v plánu.

Mamka přecijenom dorazila a i ten biatlon se konal, škoda té bramborové Gabko :-D
No mamka chtěla kecat a řešit zítřejší propuštění, ale já ji brzdila ať s tím moc nepočítá. Opravdu mi z toho všeho bylo hodně špatně.
A už jsem ji pakovala pryč. Už to bylo tak špatné, že jsem ani nemohla chodit jak se mi chtělo na malou.
A povedlo se to! Neskutečná euforie a úleva!!! Brečela jsem štěstím!! Ani z operace jsem neměla takovou strašnou radost jako z teď!!!! Kdybych vyhrála miliony v loterii tak nebudu mít takovou radost jako z prvního holčičího čuraní.

Hned jsem se musela pochlubit sestrám, byly hooodne překvapené, že se povedlo tak brzy už odpoledne. Tj po šesti hodinách od vytažení cevky. Prý se většinou povede až večer spíše v noci.

Jen hlodal čertík zda se povede i po druhé.
Počkala jsem si zase až na maximální tlak a v noci se povedlo podruhé.

Máme tu pondělí a po vizitě přichází sestra a řeší propuštění a sanitku. Stejná která mě v den první operace chtěla zvedat ať se projdu.
Že ať si vezmu lístek a zajdu dolů do šatny pro šaty. Třeba jiná směna té paní co se mnou ležela a celou dobu bez problémů chodila ty věci přinesla. Já doteď nesměla sama ani na záchod.
A teď nejednou takový kus sama?
No bylo to tak tak a celou dobu jsem se musela pridrzovat zdi.
Nejhorší bylo čekání ve frontě na výdej oblečení. Odkud zrovna odcházela sestra z našeho oddělení. No fajn to.mi jako nemohla přinést? Tohle bylo fakt velké sousto! Já se při čekání musela opřít o zeť a ještě rukou chytnout za nějaký háček.
No jsem zpátky na pokoji, oblékání vzdávám a.leham si na postel že nikam nejedu. Možná tak za nejdříve za hodinu.
Za půlhodinu je tu zase ta milá sestra a dostávám nadano, proč nejsem oblečená, že sanitka už je tady. Nemám ani sílu odporovat, napůl se oblekam věci házím do kufru a znovu padám i v kozackach na postel. Jeee já tu málem zapomněla Arnošta, který se za tu dobu zde stal úplným maskotem :-D ty vometaku plyšový ty tu jako zůstáváš? Že ani nepipnes? Zato jedeš domů v kufru!
A slečna z vedlejší postele si trhá stehy smíchy, že když jej panují do kufru hlavou dolů.
Po včerejšku a noční operaci ji evidentně ulevilo. První co ráno jak ji přivezli z jipky sháněla, bylo kde se tu dá kouřit. A děsně se rozčilovala, že tu není kuřárna.
Prý bude kouřit na záchodě. Jediné štěstí že já jela domů. Na zakoureny záchod fakt zvědavá nejsem. To by letěli cigara do záchodu.

No nic je tu milý saniťák, zvedá mě z postele pomáhá do kabátu a pomaličku vede dolů do sanitky.
Jejda tak takového vsimaveho chlapa bych brala všemi deseti! A jak byl na mě opatrný a jak mi krásně pomáhal do sanitky. No krása. Úplný sen, jako bych byla secesní dáma a gentleman mi pomáhal do kočáru ;-)
Jízdu sanitkou jsem poloze pololežíciho střelce, ať dodrzime biatlonovy slovník ani moc nevnímala, jen jsem si žehrala na to že jsem si polštářek nesbalila do kufru, ale měla jej hezky pod hlavou.

Šikovný saniťák nedal jinak, než že mě musí dovézt až do bytu. Hehehe, toho pána se zlomenou nohou co jel s námi vyhodil před vchodem a rozloučil se. A mě hezky až do bytu? Když otevřela maminka tak měl úplně čáru přes rozpočet a evidentně zkažené plány :-P

A já hezky pravou nohou přes práh a hup do nového života!
Tedy přesněji hup do postýlky ty manévry mě utahaly!
Vlasti pěkně se vyspi, večer tě čeká první dilatace!

Ten nejlepší pocit

20. února 2017 v 11:01 | Vlasti
Jsem doma ležím v posteli, před chvílí se mi povedlo po třetí po operaci samostatně vyčurat. A v ruce držím papír o ukončení léčby.
Poslední kolonka: pohlaví ženské.
Vše je tak jak má být!

Osvobození. Den osmý a devátý.

18. února 2017 v 19:43 | Vlasti
21:00 doplnění :
Ještě jednou pozamemavam, že píšu na půjčeném telefonu, takže psaní je.spise trápení a chyby nejdou téměř opravovat.
Natož aby to celé mělo nějakou formu.


Nevím jak velkou vypovídající hodnotu mají mě články z nemocnice.
Většina je jich napsaná pod různými tišícími prostředky a pod bolestí. Teď je to spíše můj deník. A vím že je fajn že ho píšu. Jinak bych si vůbec nepamatovala co proběhlo.
Včera a dneska už nejhorší bolesti polevili a já ten svět začínám konečně vnímat. Konečně se radují z toho že už to tam dole není. Dokonce přicházejí i záchvaty euforie.
Dnes odpoledne jsem nad tím přemýšlela jaký teď když už jsem při smyslem vítězí pocit a co vnímám nejvíce je obrovský pocit vysvobození!
Včerejší tedy osmý den nezačal nejlépe, v celou noc jsem neměla co pít, že došlo i na vincentku a nejhlubší zásobu vody. Prostě toho měli sestry moc a já nechtěla zvonit jen kvůli čaji.
Dopoledne uběhlo nějak pospavanim odpoledne s mamkou, která mě zachránila od umreni žízní. Ošetřovatel mi ve dvanáct hodin odnesl čaj s tím že donese nový na zapiti léků. No ale blížila se druhá hodina já byla totálně vyziznena a stále nic, ve čtvrt na tři už mi bylo z žízně špatně. Tak jsem zazvonila. Přibehl vyděšeně doktor jestli není další průšvih a když jsem jen řekla.ze mi je špatně z žízně řekl že to zařídí. Jen jsem slyšela osetrovatele, že je to v pořádku, že už začnou čaj roznaset.

Ale stále se nic nedělo, já nechtěla pořád hloupě zvonit, když jsem věděla že se pořád něco děje. Aspoň jsem trenovala vstávání a šla dvakrát k umyvadlu pro vodu.
V tomto ziznivem čase jsem zaslechla na chodbě telefonovat toho starého pána volaje zřejmě někomu stejně hluchemu jako byl on sám. Minimálně pětkrát do telefonu zařval tak, že to slyšeli dole.na vrátnici: " jsem na fiejdach v nemocnici je to v p..či"
Zachránila mě mamka kafem a mineralkou.
A při odchodu udělala ještě vítr v sesterne a u doktora protože, čaj stále nikdo nepřinesl.

No co pak jsem dostala vynadano os sestry,že prý proč.si nezazvonim :-D


Ten den jsem měla v plánu velkou "operaci" velkou a první osprchovani nového orgánu. Po zkušenostech s touto smenou jsem raději počkala až se vystřídá. S jejich formou bych klidně mohla ležet hodinu ve sprše. Než by na to přišli.
Proběhla sprcha a já poprvé uviděla svoji pipinu po druhé operaci a konečně nenapuchlou jako by mi do ní trefil nějaký Maradona merunou!!!
Yupi už to opravdu vypadá jako pipina!!!
Senzace, a já dostala ve sprše záchvat euforie a rozbrecela se nadšením. To tělo speciálně klín má teď úplně jiný tvar!!! Prostě žena!!!
Posléze přišel Primář Vřesky, a po kontrole mínil, že to není nejhorší a nakonec ta třetí operace bude 50/50. A slíbil.ze dneska ráno vytáhne fantoma!
Takže to byl nakonec fajn den!

Ráno plné očekávání a obav jestli to nebude další porod, jsem zjistila že už se i celkem udržím na nohou. Tak jsem zůstala u zrcadla skoro půl hodiny, poskubala chloupky a konečně udělala něco s příšerně zacuchtanými vlasy. Jo kudrliny nejsou žádný med zvlášť po deseti dnech na zádech.

MUDr se dostavil těsně před obědem a začal operovat. No žádná slast ale když jsem viděla jaký byl ve mě macek, došlo mi proč jsem nemohla dát nohy k sobě! ZHRUBA 13 NA 3 centimetry! Jupi to je celkem použitelné a to se ještě neogina s dilataci zvětší! Hurá!!!
Při této gynekologii přišla osetrovatelka a přinesla oběd a místo aby vycouvala a přišla později to vedle nás nachystala a ještě se hloupě dívala dovnitř, fakt teda blbý pocit.
Prostě ale Vřesky je formát! Každý jiný doktor by ji hnal svinskym krokem a on jenom suše poznamenal, že více nevhodneji přijít nemohla.

Macek je pryč mě se volně dýchá, i mezi nohama je to takové fajn, dám je k sobě a nic nezavazi. A nejhorší bolesti jsou fuč.
Teď už jen ten ten močový katetr! A jsem osvobozena.
A to se uvidí zítra, a pak možná v pondělí domů!

Při těch zachvatech vzteku a zoufalství z toho boje s telefonem jsem zapomněla napsat ještě jednu včerejší radost! Doktor mi nasadil zpátky estrofem, tj hormony. Zaplať pánbůh. Už jsem se bála co to se mnou udělala skoro tři týdny bez!
Vlastně do dnešního rána jsem neměla ani odvahu podívat se do zrcadla. Ale tak strašné to nebylo, až na tu sedozelenou flekatou barvu pleti!

Teď už bude líp. Jen nějak vymyslet jak se dostat z nemocnice domů. Taxíkem to nepůjdu nevím jak bych vysvětlila že nemůžu sedět a musí mě z auta vytáhnout, nerknuli nějaké čekání a pochod na taxík venku. To bych se klasicky dostala zase zpátky do nemocnice, až by to se mnou seklo.
Úplně klasická věc, člověk který každého vozí, převáží babičky, na vlak k letadlu atd když potřebuje tak má smůlu.

Den sedmý a osmý Operace II.

17. února 2017 v 10:21 | Vlasti
Já pátek a mě se to tu pomalu krátí.
Sedmdesátiletá paní vedle na posteli jde konečně po čtyřech dnech domů a je na mě uražená. Asi proto že jsem ji včera nepodrzela a neutesovala když ji nepustili domu. A ona probrecela dopoledne.
Paní nebyla zlá, jen to asi špatně snášela. Samozřejmě že mi ji bylo líto, ale já opravdu nebyla ve stavu abych ji utesovala. Když jsem po druhé operaci nemohla dva dny vstát.

Tedy středa a den operace číslo dvě.
Já se těšila, nejvíce na to, že vytáhnou dreny které byly protivné a nejvíce bolely. A také na to že se konečně pořádně v narkoze vyspim!

Měl se mi vyměnit fantom odstranit hadice a ještě prý drobná kosmetika. Přesně jsem Primáře Vreskeho nepochopila, co všechno chtěl dělat. Já to moc neřeším, prostě ať si dělá co.umi a já budu trpělivá.

Šla jsem první po.sedme ráno což.bylo fajn. Aspoň jsem nemusela čekat.
Po probuzení jsem zase perlila. Už na sále jak.me prekladali na postel jsem se dozadovala šampaňského!
A potom na dospavaku chtěla po sestřičce ať donese růžové, že si dáme spolu a skleničky ať položí na ten pipajici přístroj.
No co bylo to lepší než minule kdy jsem brečela bolestí.
Teď už to vydržet šlo, prostě se jen nehybat.
Jen mě překvapilo, že jsem tam byla skoro dvě hodiny.
Den jsem tak nějak prolezela s hledáním vhodné nebolestive polohy kombinované se seriálem hospoda na YouTube. K večeru jsem z ní i dostala skoro chuť i na pivo, které moc nemusím ;-)

Večer jsem měla nejlepší zážitek z celé nemocnice! Nejprve jsem dostala analgetikum do žíly a pak na noc ještě hypnotikum do svalu.
No úplně nejlepší zážitek! Nic mě nebolelo!!! Senzační pocit!!!
Bylo mi tak fajn, že jsem nešla spát a ještě jsem hodinu poslouchala hudbu. Vlastně poprvé tady v nemocnici.
Dávám takovou malou radu: neodmitejte léky proti bolesti, dozadujte se jich. Některé sestry vám je ani nenabidnou i když je máte napsané!!!


Čtvrtek: ještě v dobré náladě po nočním neboleni a zbavení se drenů.
Ráno na vizite se doktoři bavili něco o tom že proběhla Z plastika, a.ze na to nebudou sahat protože Vřesky se na to přijde podívat večer.
No já zastrihala ušima a byla zvědavá co řekne Primář a taky mi se mi osvetlili ty dvě hodiny na sále. Z plastiku dělají v Motole až po X měsících. A o ničem podobném MUDr nemluvil.
Teda ale bolelo to spíše jako by dělali W X Z plastiku :-D

Odpoledne mi přinesla mamka záhadný dopis, vypadal jako z ciziny na něm logo Air mail a mé současné neutrální příjmení.
No co to může být????
Titul před jménem byl úplně nečitelný a nejblíže to mělo k Mr. Což mě naštvalo a já neměla chuť to otvírat.
Jenže opak byl pravdou, byl to pozdrav od naší zlaté doktorky Entnerové o ukončení léčby změny pohlaví!!!! Jupi už jsem i úředně žena!!!

Velké poděkování Niki, za to že to za mě u MUDr zařídila!!!
Mamka chtěla vědět co to je, jenže neměla brýle na čtení a nahlas před paní jsem to říkat nemohla.
Je to důležité, neztrat to a doma se podívej co to je! ;-)

Večer při návštěvě Vreskeho už jsem se tak neradovala. Měli prý problémy s uretrou a nedosáhli to co přesně potřebovali k dokonalému vzhledu, takže za tři měsíce bude repete.
No co se dá dělat, teď to jen skloubit s těmi nadocnicovymi oblouky v Praze.
Které mám za dva měsíce.
V současné sobotu, nebo v neděli má jít ven cevka, tak se teď bojím že mi to klasicky nebude čůrat. Tedy u mě nic nového. S tím bojují od dětství.
No co nějak to dopadne.

Den třetí, až sesty, aneb svědí mě pipina :-P

14. února 2017 v 17:58 | Vlasti
Doplněno v 21:00


Ahoj
Nebojte, nepíšu protože bych měla komplikace, ale proto, že se toho moc neděje a mám úplně husí kůži psát na tohle půjčeném telefonu.
Mám půjčeny telefon od operátora, protože ten můj se odporoucel!
Sice pěkný, skoro všechno jede, ale to psaní je příšerné!
Nebýt mu,j tak už je třikrát rozplacnuty o zeť a dvakrát letěl z okna. Prostě odezva na psaní je stejná jako u mého prvního dotykového telefonu který jsem si koupila před deseti lety. Píše úplně něco jiného místo l maže místo N dělá mezery.
Jediné co na něj platí je psát pomalu.
A na to jak mám dostatek času nemám nervy.
Takže opravdu jen zjednodušeně.
Den tři: první procházka po chodbě, tj asi deset metrů k sesterne.
S tím chozenim problém nemám, to docela jde, moc nebolí, horší je vždy vstanuti a zase lehnuti bez sednuti.
Taky jsme byli od sesterny zahnany sestrou zpět
Na procházku mě vzal sanitar, prostě měl pokyn abych chodila,( neskutečný rozdíl od sestricek které jsou většinou opatrné a nechtějí ublížit). Takže mě vytáhl z postele bolest nebolest jako pytel brambor.
Ono mi to nevadilo já se projít chtěla. Jen zarvani hned ji vezměte zpátky než Vám zkolabuje nevidíte že má úplně šedé rty?
No co potřebovala jsem se jen napít.

Den čtyři, to už bylo zajímavější. Už snad od nulteho dne mě.strasila jedna věc a kvůli ní jsem nechtěla ani ze začátku jist.
Prostá a běžná záležitost, stolice. To mě napadlo až po operaci. Jak na to, když to přesně tam dole mám celé rozebrane a zrovna od tama jdou i hadičky. Plus jaká to bude bolest vytlačit ven? A nic nepotrhat?
A další věc záchody jsou 50 metrů a na jezdící židli tam rozhodně nepojedu, musí se sedět.
Samozřejmě se mě pořád ptali zda stolice byla, legrace bez pomoci jsem se nedostala ani k umyvadlu.

Vydržela jsem to.do.soboty a večer mi navrhnul sestra Jarek že mi v neděli ráno dá projimadlo. (výkon! naposledy jsem byla v úterý večer)
Skvělý nápad bez toho bych to nedala.

No a takto jdou pomalým krokem mě dny dál. Jen ležet na zádech a moc se nehybat.
Jednou mi je líp podruhé hůř.
V pondělí už to bylo celkem otravné. Dneska méně, to už se těším na zítřek kdy jdu na sál aby mi vytáhli fantoma dreny a ještě udělali nějakou drobnou kosmetiku.
Řekla bych, že teď mě asi nejvíce bolí ty dreny.
Sem tam zaboli i jiné věci ale spíše jen sem tam takové skubnuti.

Zatím nějaká velká euforie není, zatím ji prebiji ty každodenní starosti. Ale sem tam si trošičku zabrecim radosti, jako když jsem řešila co mě dole svědí a zjistila že to je tím že se hojí pipina!

Těch myšlenek je samozřejmě spousta ale jak jsem psala brzdí mě telefon.

Aspoň že jsem si vzpomněla na poslední dva dny v práci.
Poslední týden bez hormonů jsem měla pocit jak jsem v práci věcná, nežensky bez emocí výkonná. Měla jsem takový nedobry pocit že vykukuje kousek chlapa.
No poslední den v práci a šéf odbehl na jednání nechal zapnutý svůj notebook připojený k bedynkam. Hrála tam hudba nevadila mi líbila se tak jsem ji nechala. Ale pak se zapnula další složka a už se mi to nelíbilo. Tak jsem šla ten přehrávač v notebooku vypnout.
No nenašla jsem odkud to z toho počítače hraje, tak jsem na něm stáhla zvuk a vyřešeno.
No druhý den ještě z nemocnice jsem tam zaskočila, abych vyridila nemocenskou poslala věci účetní a dodelala drobné resty.
A našla šéfa jak téměř mlátí notebookem o stůl, protože mu nehraje.
Máte stažený zvuk říkám já. Ježíš proč???? No ono to hrálo a já to neuměla vypnout. Tak jsem ho stáhla!
A proč jste nevypnula bedýnky? Jejda to mě nějak nenapadlo. Přišlo mi to jednodušší. No co šéf trochu hudral na ženskou logikou a já byla spokojená. Jsem prostě žena i bez hormonů!


Dopsala jsem a do půl hodiny jsem byla hlavní hvězdou kovbojky.

Před zítřejší operací jsem šla na velkou, samozřejmě velké manévry. Ale už jsem věděla jak na to tak to bylo celkem v pohodě. Bez bolestí.
Byla jen chyba v procesu čištění mého já. Prostě jsem byla na nohou čtvrt hodiny a došli mi síly.
Ono by se ani nic nestalo vše by se stihlo, kdyby sestra neměla telefonát a já stala ve sprše a čekala až mě odvede.
Druhá co to tam po mě uklizela mi sice nabízela ať si sednu, ale toho jsem se bála. Že raději postojim.
A najednou mi došli síly a já se neudržela na nohou.
Asi jsem je vyděsila, že jsem na ně nechtěla moc mluvit, prostě mi došla síla i na mluvení. Naštěstí nedošlo na elektrosoky a skončilo to jen u injekce 💉. A já byla za chvíli jako rybička. Skoro Teda :-D
Prostě jsem slabá a nejsem na to zvyklá, být slabá.
Ale i tak se to lepší!

Mám ženské tělo! Den druhý.

10. února 2017 v 21:45 | Vlasti
Už od rána jedu na vlně nadšení.
Ráno mě sestřička umyla namasirovala a pomohla prevlect košilku.
A já se u toho nemusela propadnout hanbou!
Prsa jemná pleť, žádné chloupky a krásný klín bez boule.
Neskutečná úleva.
Prostě to tam není! Nenavidena a hnusná věc tfuj, už nebudu muset v koupelně otáčet zrcadlo, abych to náhodou nezahledla a.nedostala záchvat.
Můžu zahodit ty stahovací kalhotky!

Dopoledne jsem sice prospala, ale odpoledne už ustoupila bolest a já na radu dávala co nejvíce nohy k sobě. Aby se utvorila čárka.
Vlastně už se můžu hýbat a i chvíli polosedet než to začne trochu bolet.

Už bych i vstala, kdybych se umělá vyplantat z těch pěti hadicek.
Tedy chození bude zítra!

Teď mě osobně Primář Vřesky prebalil poradil jak zítra na velkou a dohodl že ve středu vynda fantom a dreny.
Btw fantom mám vytvořený z gázy tak tolik nevadí.

Den nula a den jedna

9. února 2017 v 17:34 | Vlasti
Asi už víte, mám to už za sebou!
Procházka růzovou zahradou to není, ale myslela jsem že to bude horší.
Protože se na půjčeném telefonu velmi špatně píše omluvte chyby a strohost. Můj krásný bílý telefon se čtyři dny před nástupem do nemocnice pokazil a u toho stihl vymazat většinu kontaktů z Googlu. Naštěstí zůstal kalendář, bez něj bych byla úplně v háji. Mám tam kdy kde nastoupit kdy na které vyšetření atd.

Tedy včerejšek.
Sotva jsem stihla odeslat včerejší příspěvek, už mě vezli na sál. Malé zklamání bylo, že jsem neviděla zářivky střídat se na stropě, jako v tunelu tak jak jsem o to vysnila.
Na sále jsem byla brzo takže jsem čekala až vyvezou paní co byla predemnou.
Pak se uklizelo a já si mohla prohlédnout sál na kterém byla děsná zima .
Taky byla u toho jak mi stavěli kozu. No za vědomí bych tam ty nohy do praku nedostala! Vlastně teď i vím proč mě bolí i kyčle :-)

Operační Team se někde zdržel tak jsem mohla pokecat s anesteziology.
Teda jsme se tam nakonec skoro ani nevešli, kolik nás bylo!

Měla jsem strach ze mě uspi a probudí mě příšerná bolest.
Spíše jsem se výborně prospala. A vzbudil mě záchvat zimnice jak jsem v té zimě prochladla.
Pak si pamatuji dospavaci pokoj a příšerné horko a bolest. Jen jsem zaslechla že mi můžou dát analgetika za dvacet minut. Z dvaceti bylo trictvrte hodiny a další čtvrt než zabrala. Taky mi sundaly ty vyhřívací dečky které mě málem upekly.

Pak už to bylo snesitelne.
Jen jsem nesměla pohnout pánvi. To se pak zase ozvalo.
Když jsem se nehybala tak to šlo.
Každý sebemenší pohyb opravdu bolel.
Večer mě úplně vyděsila noční sestra jestli jsem už vstala!!!
Neeee a nehybat se mnou, vyděsila jsem já ji!

Jak jsem sebrala trochu sil tak jsem si hned napsala o číslo na Vreskeho, že bych volala kdyby něco. Terka v Motole stávala až sedmý den po vydání fantomu.
Měla jsem strach ze mi to pocuchaji.
Naštěstí v noci za mnou přišel Primář. Jeho příchod mě sice vyděsil zjevil se v temné chodbě jako nějaký zloděj :-o

Hned jsem to s ním probrala a překvapil mě tím že bych další den měla na chvíli stát.
No v tom okamžiku mi to znělo. Asi jako že mám zítra hrát hokej proti konkurenční chirurgii.
Vždyť jsem se nemohla ani hnout! Slíbil že mi tedy upraví medikaci.

Člověk si musí dát pozor na neinformovany personál, ráno to bylo zase horší, protože mi došla kapacka a ošetřovatel ještě chtěl ať se zajdu umýt k umyvadlu! No to těžko když že mě visí 4 hadice!
Nakonec mi umyvadlo přinesl ať se tedy umyju z postele. To jsem bojkotovala, nemohla jsem se ani pohnout.

Poté přišly sestry nakonec mě od dezinfekce a krve umyly aspoň částečně.
Ale i tak to bylo peklo.
Pak jsem konečně dostala prášky a usnula.

Měla jsem pocit, že pospavam celý den a že už musí být večer.
Po složitých peripetiích jsem zapojila vybity telefon do nabíječky a v šoku zjistila, že je teprve jedenáct dopoledne. Několikrát jsem se na telefon dívala zda se nepletu!
Ještě že je ta postel elektricky nastavitelná. K zásuvce nahoře ve zdi jsem dojela a kousek se i natáhla.
Jeeee já se pohla a neumrela!!!

Pak byl oběd kdy jsem zjistila že jde i na půl sedět když mě postel zvedne.

Joo a ryba byla fajn, i když za vypadala příšerně.

Po obědě přišly sestry s tím že musím na chvíli postavit či sedostat. Což jsem odmítla zda je tohle opravdu nutné a jestli to nenecháme na zítra.
Prý to být musí!
Nakonec to šlo téměř bez bolesti. Až jsem byla sama překvapená. A ve stojaté poloze zůstala déle než bylo potřeba. Aspoň se trochu spravila pravá noha ve které jsem
Od operace vůbec neměla cit a byla jako když si ji prelezim.
Noha je stále trochu horší ale už to tolik nebolí, teď se to dá přežít.
Jo a už jsem viděla svůj krásný klín. sice ještě zafacovany ale bez trapné boule!!!!

Málem jsem zapomněla na vizitu. To jsem úplně vyprskla smíchy!
Doktor chtěl od sestřičky vědět s čím tam jsem. A ta to nechtěla říct aby to neslyšela ta paní, co u mě v pokoji čekala na operaci.
Nakonec ji zachránila Konverze! Jo tak řekl doktor a už se rval pod peřinu, což mu sestra zatrhla, že se to může sundat až pondělí!

Á šmitec!

8. února 2017 v 8:14 | Vlasti
Ležím na predoperacnim a právě odešel primář Vřesky.
Tak prý hodinku a jde se na to!

Jak mi je?
Jsem šťastná!

Konečně po X hektickych měsících a dnech odpočívám .
Tak dlouho to trvalo, tak strašně dlouho jsem se načekala a bojovala, aby to bylo teď a ne za měsíc či později a mám pocit, že pozdější termín by byl lepší.

Asi píšu po oblbovaku nesmysly ;-)

Prostě je to tady a teď už nadšení konečně prevysilo obavy.
Téměř jsem se štěstím rozbrecela, ale to bylo před oblbovakem.

Ráno nezačalo úplně ideálně.
Měla jsem objednaný taxík a měl zavolat že je dole, ať nečekám na zimě.
Už minula minuta odjezdu a na kdo nevolal, já v panice co teď volala na dispečink, co se děje! Váš taxík je dole, proč jako voláte???
No aha.

Příjem byl taky hodně depresivní, byly jsme dva já q starý pán kterého doprovázela dcera. Evidentně vdovec, manželka by ho v životě nemohla pustit s tak příšernou taškou do nemocnice.

Sestra nás zevezla výtahem do podzemí, kde evidentně personál chodí kouřit.
Zavedla do kabinky kde jsme se prevlekli a věci nám schovali proti podpisu. Celá ta ceremonie i místo připomínalo nástup do druhé napravni.

Prostě se úplně hodil k tomu depresivnímu ránu.
Ale to je pryč, proběhly všechny potřebné věci, kanyla andelicek, antibiotika.
A strašně jsem sestře ulevila, tím že jsem oholena, bála že že to bude muset dělá ona.
To bychom nepřežily obě, fuj ať to tam není a je co tam má být!
Abraka dabra, pane doktore kouzelnický plast nechte v predpokoji a carujte, novou pipinu pěkně vytáhnout z klobouku prosím! Ja vám budu držet palce!!!!

Omlouvám se za chyby, píšu z mobilu

Oblbovak zabírá, už jsem malatna.
Už ani nevím co jsem ještě chtěla psát.

Jojo dobrou noc.
Ještě chvíli a budou se mihat zářivky cestou na sál

A zítra vykročit pravou!

6. února 2017 v 21:12 | Vlasti
Když jsem četla Terčiny články kolem její operace a ze dnů před nástupem do nemocnice, sálalo z nich na hony nadšení, antuziasmus a štěstí! Hurá už je to tady! Vysněný den D!

Vnitřně čekám, že bych měla být nadšená úplně stejně, To co v co jsem si v dětství vysnila jako nesplnitelnou pohádku, asi jako to, když si člověk sní co by dělal kdyby vyhrál sto miliónů je tady!
Jenže nic, asi jako kdybych měla zítra odjet na pionýrský tábor. Člověk se těší, ale převládají obavy z toho co ho čeká!

Určitě bych také dokázala napsat eterický, nadšením přetékající článek. Jenže by to bylo falešné a o tomhle tento blog není!
Nechci tady lhát, tenthle blog se z vypisování mých depresí a očekávání stal mou zpovědí a spíše se snažím reálně popisovat co prožívám a co jsem prožívala a vnímala během přeměny!

Takže jak se teď citím?
Příšerně unaveně! To za prvé, vysazení hormonů je u mě znát, bolí mě celé tělo a jsem unavená. Unavená bych ale byla i bez vysazení HRT. Lednový pracovní kolotoč, kdy jsem musela stihnout spoustu vyšetření a kdy jsme měli v práci kontrolu z finančáku mi dalo zabrat. A i poslední dny byli velmi hektické. V práci jsem byla i v neděli večer. A dneska v práci jsem si před odchodem musela sednou dát nohy na stůl a odpočívat, jinak bych swe nebyla schopna ani obléct!
Sedím tedy u počítáče a píšu blog! Ale klidná nejsem, srdce mi bije jako zvon! A občas se musím zhluboka nadechnout.

Jak jsem již psala dříve, ono to vše trvalo tak dlouho, že teď se už jen unaveně a ucouraně z celé té dlouhé cesty těším, až si se středu ráno lehnu na pojízdnou postel a budu si dívat, jak se na stropě míhají zářivky. Tohle si přesně pamatuji když jsem byla v loni v létě na operaci s močákem. Kdy jsem jela na sál na stropě se míhali zářivková světla a já si představovala, že už jedu na tu vysněnou operaci.

Dalo by se říct, že se tím celá přeměna uzavírá. A já mám i dvě příhody, které se do toho uzavření senzačně hodí!

Jak jsem již psala, v práci byla šílená honička, ale když to vše skončilo tak šéf vymyslel tajný výlet.
Ve čtrtek, místo do kanceláře na běžky. Do podhorského golfového klubu, který pro své členy v zimě natahuje běžecké stopy.
Miluji jízdu na běžkách, zvlášť když není velká zima je krásná stopa a svítí sluníčko. To vše se ve čtrtek splnilo a já si to celé hodlala naplno užít!
Vždy jsem nesnášela a vytáčelo mě, když jsem vyděla nějakou vystajlovanou, načesanou, namalovanou, štíhlou atraktivní ženskou, když jí veze nějaký bohatý chlap v luxusním autě.
Dnes vím, že to byla směsice závisti a flustrace sama nad sebou.
No a dnes jsem to byla já!!!!
Nebudu hodnotit zda jsem či nejsem atraktivní, prostě jsem si ten den neskutečně užila!
To celé jsem si uvědomila, když jsem vystupovala z šéfova nového Luxusního SUV a v odrazu skla vedlejšího vozu jsem zahlédla sama sebe. V ten momet mi to došlo, kam jsem to vůbec došla!

Nakonec jsem nejezdila se šéfem, který nasadil rychlost splašeného hlemýždě, a stačil asi tak tři metry. A hned za první zatáčkou na mě počkali nějací pánové co tam trénovali, abych prý jezdila raději s nimi.
Pak jsem se ještě seznámila se správcem, který sondoval kdy přijedu příště. A přišli za mnou i pokacet pánové z půjčovny běžek jak jsem prý namazala :-)
Také potom v klubu, když jsme šli na čaj se to za mnou hezky otáčelo :-)
Už jen kvůli tomu to hlava nebere. Chápete to? Dříve si mě nikdo nevšiml, a správce by tak maximálně kontroloval zda mám členství :-)
Pravdou je, že druhý den se mi to šéf pokusil spočítat to, že to asi celé dopadlo jinak než počítal on :-) A dostala jsem zdrbáno, že jsem špatně zanesla do tabulky číslo faktury (úplná malichernost, která nic neovlivnila) Jenže já věděla svoje, taže mě nerozhodil a taky jsem jela dál na uplně jiné vlně. Na vlně netušeného ženství, které jsem neznala a teď teprve poznávám.
Moc dobře vím, že tohle zní ženským, které to čtou a jsou na úplném startu a říkají jim všude kolem pane jako nějaká nesplnitelná pohádka o Popelce.
Jenže já byla před nějakým časem taky tam kde ony! Uvězněná ve vlastní chlapské ošklivosti a přetvářce.
A zázraky se prostě stávají, dokonce i takovým životním smolařům jako jsem já!

Druhou příhodou bych vlastně mohla celou přeměnu uzavřít. Bylo by to krásné synonymum toho jak jsem se stala někým jiným!
Je to asi tři týdny, kdy mi zazvonil telefon a na displeji se objevilo jméno kamaráda, kterého znám snad dvacet let. Jen jsme se snad posledních pět let neviděli a tedy nic neví.
Udělala jsem tedy to co vždy, jsem svoje vlastní sestra a bratr je dlouhodobě v cizině.
A jako sestra jsem nu slíbila to proč volal, teď o víkendu dělal obrovskou oslavu svých čtyřicátých narozenin. tak tedy DJ skou show!
Teprve po položení telefonu jsem si uvědsomila co jsem slíbila. je rozdíl když volá někdo cizi Dj jo kterého viděl před třemi lety a zvedne a přijkede jeho sestra. Ale tihle lidé mě znají od mládí!
Vlasti tohle bude zkouška ohněm! Když uspěji u nich, můžu být dále klidná, tohle je završení, nový život nová identita!
Nebudu to natahovat, uspěla jsem! Ale musela jsem zapojit celou svou ženskoust a výmluvnost. Byli v šoku z toho jak jsem si s bratrem podobní! (problém je, že mě znají ještě z raného mládí když jsem byla štíhlá a bez vousů. Nepamatovali si ošklivého tlusťocha s černým ksichtem, to by bylo uplně v pohodě)

A toby snad pro dnešekl stačilo, já se psaním hezky uklidnila a taky jsem si během psaní uvědomila důvod svého klidu.
Já sice nastupuji zítra do nemocnice na operaci snů, jenže zároveň mám vlastně ještě pracovní den. Mám domluveno, že po všech ceremoniích mě odpoledne pustí domů a já přijdu ve středu v šest ráno připravená na operaci.
Tak tedy ještě stihnu odpoledne do práce, stejně musím papírově zařídit svou nemocenskou, na firmě tohle dělám já :-)

Dobrou noc!





PS: taková malá vsuvka, často jsem brečela a vlastně pořád brečím jaké mám nedokonalé tělo. Dříve jsem brečela jak to všechno kvůli tělu nepůjde, jak je neženské a chlapské.
Nebudu hodnitit jak je to opravdu, jen napíšu tohle: Kupovala jsem sestře k narozeninám společenské šaty v Orsey. Možná i tady na blogu jsem sem tam zabrečela jak je ségra dokonalá, krásná a droboučká a vždy má ve všem štěstí.
Tedy k těm šatům:
Já zjistila, že ségra má problém koupit šaty, za prvé její velikost 32 mají málokdy a málokde, a i tak se ty šaty musely dát přešít! Hopla já vezmu své oblíbené M ka, či 40 ky a vyřešeno, sedí vždy!!!!